Zdá se, že vše dobré v mém životě doslova „vyvře“ z velké bolesti. Z velkých ztrát. Možná se ale díky tomu dokážu víc přiblížit sama sobě. Porozumět si. Z té největší ztráty se zřejmě zrodil i můj zpěv. Nevím přesně, kdy se to stalo. Vím jen, že to bylo po dlouhých letech samoty. Cítila jsem jen prázdno. Nad vodou mě držela práce.
Když jsem nemohla usnout, pouštěla jsem si hudbu na YouTube. A jednou na mě vyskočil koncert HH 2006 divadlo Olomouc. Zírala jsem na něj. Na ni. Bez dechu. Až do konce. Brečela jsem. Druhý den totéž. Třetí, čtvrtý… Jakoby moje slzy nechtěly přestat téct. Po čase jsem si už s Hanou některé šansony prozpěvovala.
Někdy v té době jsem ráno v kuchyni popíjela nechtěný čaj a dívala se skrz okno na mraky. Najednou můj pohled sklouznul na obrázek Edith Piaf, který mi namalovala dcera. A pak se, skoro v tu samou chvíli, za oknem objevil ptáček. Menší než holub, větší než vrabec. A tak si tam stál, dokud mi to všechno „neseplo“. Koncert HH, Edith, kterou jsem milovala a ptáček, který přiletěl k mému oknu. Jak symbolické.
A tak jsem vstala a rozešla se. Udělat ten první krok, bylo zatraceně těžké. Možná v mém životě vůbec to nejtěžší. Bylo mi hodně let a sebevědomí pod bodem mrazu. Ale začarovaný kruh okamžitě praskl. Rozvlnil se jako moře. Ještě jsem si to plně neuvědomovala, ale už jsem to cítila. Začala jsem zpívat. Nejdřív jen tak, jako bych zpívala s Hanou u počítače.😊 No, a kupodivu od té doby zpívám stále. Sama, s doprovodem klavíru, anebo s lidmi, které mám ráda.
Mám totiž pocit, že hudba a zpěv jsou jako mořská vlna, která mě jednoho dne přivinula k sobě, a která mě ve svém objetí nese širým mořem, pode mnou vše to, co mě chtělo stáhnout na dno, nade mnou nebe plné mých andělů, a kolem nepochopitelná, neuchopitelná, nikde nekončící, tajemně překrásná Věčnost. Dívám se a zase vidím tolik krásy…
Přeji si moc, abyste si můj zpěv a moje písničky zamilovali, protože jsou sice o mně, ale zpívám je pro Vás, pro moji dceru a jejího otce.