Máma mi nezpívala. Nečetla mi pohádky. Nikdy. Jen jednou. Jednou jedinkrát. Bylo mi sedm, osm let. Měla jsem po malým lékařským zákroku a musela jsem ležet v posteli. Ten den máma nešla do práce. Zůstala doma. Se mnou. Vzala sborník slovenských pohádek od Pavla Dobšinského, které jsme měli mezi knihami pro děti. A četla a četla. […]

„Karle, jdeme.“ „Ale Marie, vydrž. Jarouš tu bude do hodiny, to už…“ „Karle!“, zakřičela moje máma. Strašně se lekl. Nikdy moji matku neslyšel křičet. Tedy, tenhle výkřik nebyl výkřik v pravém slova smyslu, jak ho všichni známe. Spíš pokus o výkřik, co se síly hlasu týče. V každém případě ale nepostrádal rozhodnost. Jenže na něj, šéfa porodnice, […]

Když jsem šel přes lávky Našel jsem korálky Na pěti šňůrečkách navěšené. Dal-li je děvčátku Milý na památku Bude mít srdéčko zarmoucené. Každý to dobře ví Že i ten nejmenší Dáreček z lásky je nejmilejší. Přijde-li k ztracení Nikdy potom není Stříbrem, ani zlatem k nahražení… Tuto píseň mi zpívával filmový režisér Jan Schmidt, když jsme točili film […]

Nevím, proč jsi skoro polovinu života nepamatuji. Z paměti mi vyprchalo spousta věcí, jména některých důležitých lidí i společných zážitků, vytratilo se mnoho životních situací. Moje matka říkala, že jsem příliš sensitivní, a moje mysl se jenom brání. Některé věci prostě musí vytěsnit, jinak by se můj organismus zhroutil. Protože mozek by mi vypověděl službu. Možná? […]

Milí, už dlouho jsem přemýšlela, že sem začnu psát svůj příběh. Ne proto, abych se chlubila, protože není se moc čím chlubit, ale proto, abych se vypsala z toho, co jsem prožila a stále prožívám. Ale bála jsem se využít tuto platformu, sem se asi tohle nepíše. Ale já to se soc sítěmi neumím. A nikdy […]