Příběh třetí: Tiché porozumění
Když jsem šel přes lávky
Našel jsem korálky
Na pěti šňůrečkách navěšené.
Dal-li je děvčátku
Milý na památku
Bude mít srdéčko zarmoucené.
Každý to dobře ví
Že i ten nejmenší
Dáreček z lásky je nejmilejší.
Přijde-li k ztracení
Nikdy potom není
Stříbrem, ani zlatem k nahražení…
Tuto píseň mi zpívával filmový režisér Jan Schmidt, když jsme točili film „Vracenky“. Dnes jsem ji napsala bez jediného zádrhelu. Stále si ji pamatuji. 40 let. 😊 Možná proto, že je na ní mnoho pravdy.
Onehdá jsme šli s mým tehdejším partnerem na večeři do restaurace „U kašpárka“. (Mimochodem, miluju kašpárky, ještě víc pieroty, a nejvíc šašky). Mrzlo. Tak jsem si kromě čepice s bambulí vzala i rukavice. Na jedné ruce jsem měla náramek, který mi koupil právě on. Byl zlatý. Když jsme vešli do restaurace, automaticky jsem si sundala čepici i rukavice. Až při jídle jsem si všimla, že mi na ruce chybí náramek. Strašný úlek, hledání po restauraci, dotazování se číšníků a návštěvníků. Nikde nic. Bylo po náladě. Musel mi spadnout z ruky, když jsem si sundala ty rukavice. Při pomyšlení na tu ztrátu se mi ještě velmi dlouho dělalo úzko. Dokonce ještě dnes mě to hrozně mrzí. Ale byl to jen „náramek“. A co když ztratíte něco mnohem cennějšího? Co když ztratíte ten nejkrásnější cit, kterému se říká láska? Láska, kterou si léta a léta pěstujete, hýčkáte, pracujete na ni, žijete s ní, jak se říká, v dobrém i zlém? Co jste udělali? Mrzlo tak, že dvoje srdce se najednou proměnily v kus ledu a při další vzájemné návštěvě roztály v kaluž pod vašima nohama, aniž jste si toho všimli? Nebo naopak jste shodili omylem rukavice, ve kterých jste svůj cit po léta zahřívali, a on teď vypadl na cestu a tam nadobro zamrzl? Je to stejné jako s tím náramkem? Není v tom rozdíl? Jak se to stalo? Proč? Otázky a otázky… Zahltí vaši mysl, vaše tělo, vaše srdce. Začnete ho tedy hledat. Zmatkujete, jste vyděšení, připadáte si totálně ztracení, špatně se vám dýchá, máte vidiny, vaše fantazie si začne vytvářet fantasmagorie, které nelze nijak zastavit, a vzlyky k neutišení…
Sedím za kuchyňským barem v domečku mých rodičů a piju čaj. Pozoruji skrze slzy v duši svoji mámu, která v kuchyni něco připravuje. Jako bych ji viděla poprvé. Je mi padesát let. Jí je o 27 let víc.
„Je tu moc krásně, mami“, říkám tiše a dívám se skrze okno ven na šednoucí oblohu bez mráčku, kde pod nebem vyrostla velikánská hruška, kterou zasadil můj děda, když se máma narodila.
„Stýská se ti někdy po mámě?“ vypadne z mých úst. Přestane pracovat. Na chvíli znehybní. Je to jen malá chvilka, ale vidím, že ji ta otázka zabolela. O své vlastní babičce Terezce toho vím hrozně málo. Vlastně skoro nic.
„Měla by tě ráda“, odpoví tiše máma. „Stále snila. Psala si prý i básně. Na poli. To se ji vždycky rozutekly všechny krávy…“
Rozesmála mě. Ta představa, jak si moje babi čmárá do deníčku někde na poli, jedinou tužkou, kterou má, bosa, zadumaná, v trávě, slunce nad hlavou, a kolem kravičky, které se pasou volně tam, kde se jim zachce, až se ztratí babi z dohledu, je nádherná. Ráda bych věděla víc, ale máma mi už víc neřekne. Ale moje otázka ji překvapila. Na chvíli se na mě zadívá. Nemusím jí nic říkat. Dle mého hned všechno pochopí. Že jsem zůstala jsem sama s dcerou, která právě vstupovala do puberty. A já to stále nedokázala pochopit. Nedokázala jsem si vůbec připustit, že je to pravda. Že loď, na které jsem tak dlouho plula, ať už bylo moře klidné či rozbouřené, se potopila. Teď na dně leží vrak. Někdo musí přijít a vytáhnout ho na světlo boží. Je v tom přece můj život. Trvalo dny, dlouhé večery, a příšerně dlouhatánské noci, roky, než jsem pochopila, že nikdo ten vrak na hladinu nevytáhne. Že ho nikdo ani hledat nebude. Že se o to musím pokusit jen a jen já sama. Že musím najít páky, abych ten vrak podložila, aby se malinko nadzvedl, abych věděla, že ještě mu zbývá trochu života v těle, a pak abych ho zkusila vytáhnout nahoru. A zkoušela jsem. Několikrát mi sklouzl a zase se octl na dně. Ale myslím, že dnes už ho mám nad hladinou. Jenže aby plul, bude ještě potřebovat mnoho oprav, mnoho síly, aby doplul ke klidnému břehu.
Po probděné noci v tichém pokoji v domečku mých rodičů, kde za okny něžně šuměly lístečky břízy, jako kdyby mi chtěly zazpívat a osušit mé slzy, které nepřestávaly téct, když jsem se ocitala kdekoliv sama, jsem se vracela do Prahy, aniž jsem tušila, co všechno mě tam čeká. Co mě ale čeká i tady, u mých rodičů… Oči mámy zvlhly, a její vřelé objetí nepotřebovalo slov. Myslím, že poprvé od narození mé dcery, kdy mě vlastně vinila z toho, jak vedu svůj život, se za mě postavila. Na vztah jsou vždycky třeba dva. A opustit ženu s dítětem ve středních letech, ať už důvod byl jakýkoli, je neodpustitelné. Dnes myslím, že takhle přemýšlela možná i proto, že byla věřící. Věděla jsem, že mám dveře u mých rodičů otevřené dokořán. Věděla jsem taky, že si máma bude vyčítat, že i ona se na mojí výchově ne vždy podílela tak, jak bych si zasloužila. Že si bude některé věci dávat za vinu. Ale taky jsem věděla, a ona to určitě věděla taky, že se máme rády, a že to je do dnů příštích ta největší opora.