adminin

Máma mi nezpívala. Nečetla mi pohádky. Nikdy. Jen jednou. Jednou jedinkrát. Bylo mi sedm, osm let. Měla jsem po malým lékařským zákroku a musela jsem ležet v posteli. Ten den máma nešla do práce. Zůstala doma. Se mnou. Vzala sborník slovenských pohádek od Pavla Dobšinského, které jsme měli mezi knihami pro děti. A četla a četla. Slovensky neuměla. No a co? Četla krásně, tiše, pomalu. Usnula jsem. Když jsem se probudila, seděla u mě a začala číst znovu. Proč nádherné chvíle netrvají věčně? Proč musí skončit a zmizet v nenávratnu? Proč se alespoň neopakuji častěji? Bylo to mezi mnou a mámou takové proto, že ona sama zažila odchod své vlastní maminky z tohoto světa, když byla ještě dítě? Bylo to pro ni tak velké trauma a bolest, přes které se nikdy nepřenesla a které stály v cestě sblížení se svým vlastním dítětem? Bylo to proto, že chvíle nejhlubšího spojení mezi lidmi jsou někdy tak těžké, že se nedají unést a tak se jim radši vyhneme? Nebo jen moje máma věděla, že život je krutý a proto nemohla dopustit, aby se její milované dítě, které se rádo nechávalo unést svými sny, nenaučilo stát trochu víc nohama na zemi? Měla o mě strach? Měla strach o sebe? Nebo všechno tohle dohromady? Musela cítit, stejně jako tehdy už i já, že hyperaktivní dítě je klidné a své, že ona je klidná a svá, že je to jednoduché bytí, bez příkras a zbytečných slov. Možná v mém životě byly chvíle, kdy jsem cítila něco podobného, ale už nikdy to nebyly takové, jako když tehdy moje máma seděla u mě, protože mi nebylo dobře, kdy mi četla pohádky ve slovenském jazyce, který neovládala, kdy jsem nepotřebovala žádné hračky, TV, rozptýlení ve formě různých her, slov a podobně…

Vychovávala nás Johanka. Mě i sestru. Pocházela z rodu Kluzů, což byla rodinná větev z máminy strany. Byla hluchoněmá. Nemohla pracovat jako každý z nás, a tak se starala o rodinné hospodářství na vesnici, kde se narodila. A když už jí na to nestačily síly, máma ji vzala k nám do obrovského bytu v Třinci. Bylo to v době, kdy se narodila moje starší sestra Maryla. Proto jsme nepotřebovaly jesle. Takovou tu „komančovskou“ školku, kde se ukládaly miminka jen proto, aby ženy mohly po porodu co nejdřív zase pracovat a plnit pětileté plány a podobné nesmysly tehdejšího režimu. Takže i máma mohla chodit do práce a nemusela mít velké výčitky svědomí. Johanka byla prostě člen rodiny. Johanku jsme milovali. Nikdo nebyl hodnější než ona. Nikdo neuměl upéct lepší koblihy než ona. Nikdo neměl tak teplé a plné laskavosti, hluboké modré oči jako naše Johanka. Hodně vyšívala, pletla a ráda si četla. Když zemřela, nemohla jsem to pochopit. Bylo mi 13 let. Tehdy jsem asi začala škrábat na papír svoje první výtvory, první básně, krátké povídky, tehdy jsem napsala svoji první písničku.

Písničky. O ty u nás nebyla nouze. Ty od Elvise Presleyho miloval můj otec. Jeho desky si pouštěl často. Někdy tak často, že ho musela máma krotit. Měl kytaru. Španělku. Byla parádní. Brnkal si na ni různé věci. Byl samouk. O to to bylo chvályhodnější. Ale my děti jsme to nechápaly. Jeho brnkání se nám moc nelíbilo, ohrnovaly jsme nad jeho hrou nos. Děti jsou prostě kruté. Ale táta se nedal odradit. Když mohl, brnkal si sám nebo s Elvisem nebo si s ním zpíval. Ó hrůzo. To se pak třásl celý byt, v kuchyni řinčelo nádobí a to vzdálenost kuchyně od obýváku byla docela dlouhá. Máma popadla vařečku a naběhla do obýváku, aby otce seřezala jak malého spratka. Ale k tomu nikdy nedošlo, samozřejmě. Když táta mámu uviděl, rozřehtal se na celé kolo, až se za břicho popadal, máma se zlobila, ale vždy to končilo objetím. Otec se ztišil, odložil kytaru a většinou šel studovat nějaké lékařské spisy… 😊

„Karle, jdeme.“

„Ale Marie, vydrž. Jarouš tu bude do hodiny, to už…“

„Karle!“, zakřičela moje máma.

Strašně se lekl. Nikdy moji matku neslyšel křičet. Tedy, tenhle výkřik nebyl výkřik v pravém slova smyslu, jak ho všichni známe. Spíš pokus o výkřik, co se síly hlasu týče. V každém případě ale nepostrádal rozhodnost. Jenže na něj, šéfa porodnice, si nikdo z jeho zaměstnanců nikdy nedovolil zvednout hlas. Nikdo. A teď tohle. Jenže Marii měl rád. Snad i proto, že máma byla hezká, milá a pracovitá, ale taky proto, že už spolu zdolali hory různých večírků a akcí, kde spolu vypili litry a litry dobrého moku. Dalo by se říct, že si mezi sebou vybudovali velmi hezký, „přátelsko-pracovní“ vztah. A protože si byli blízcí, příčilo se mu, aby pomohl jejímu dítěti na svět. A teď ho i okřikla jak malého kluka. Stál tam celý zaražený a nevěděl, má-li se zlobit a co má vůbec dělat. Stál tam bezradně a s prosbou v očích. Jenže tohle na moji mámu v téhle chvíli neplatilo. Stiskla své rty do jedné přímky, jak to dělávala vždy, když se zlobila. Nic už nemohlo zastavit sílu nového života v ní deroucího se na tento svět.

„Pojď“, řekla měkce, přesto velmi důrazně. Chtěla Karla chytit za ruku, ale podlomila se jí kolena.

„Proboha!“, probral se Karel z letargie.

Skokem byl u ní. Chytil ji za jednu paži a druhou ji objal kolem pasu, který byl širší než obvykle, ale přesto stále štíhlý. Cítil, jak zrychleně dýchá.

„Klid, Marie, jen klid. Všechno bude dobré. To zvládneme. Neboj se. Pojď, jdeme.“

Najednou to byl zase on. Šéf a uznávaný porodník.

„Aleno, Halino! Honem, připravit sál!“

A už to kmitalo.

„Tak pojď, Marie.“

Ušli vždy pár kroků, zastavili se a zase šli dál, až došli do sálu.

Na nemocnici padl soumrak. Byl sedmý den měsíce června roku 1962. Porod proběhl hladce, bez problémů.

„Je to holčička.“

„Já vím. Podej mi ji, prosím.“

„Počkej chvíli, jen ji umyjou.“

„Ne. Podej mi ji tak, jak je.“

Karel opět nevěřil vlastním uším. Kde se v této tiché, dost stydlivé, éterické, teď navíc velmi vyčerpané bytosti bere tolik rozhodnosti. Ale poslechl. Vzal novorozeně a položil jí ho na prsa.

Chvíli bylo ticho.

„Ahoj. Měla ses jmenovat Jan, tak se budeš jmenovat Jana.“

Něžně mě objala a přitiskla k hrudi. Když poprvé uslyšela můj hlas, věděla, že dle jeho síly a barvy mě pozná vždy a všude. I kdyby tam bylo třeba tisíc lidí najednou. Usmála se. Zůstaly jsme v objetí nějakých pár minut. Z obou vyzařoval klid. Možná to jsou ty chvíle, o kterých se tolik mluví a píše, a po kterých lidé touží? Možná to je ten pocit sounáležitosti jednoho člověka k druhému, jednoho tvorečka k jinému tvorečkovi, kytičky ke kytičce, sounáležitosti se světem, s vesmírem, nebo jak to chcete nazývat? Harmonie. Kalokagathia…

Otec mě viděl až za pár dní. Prý říkal, že takovou chlupatici ještě neviděl. Máma se prý rozplakala. Myslela si, že se otci nelíbím. Ale líbila jsem se mu moc. Jak by ne. Měla jsem na hlavě podobnou černou neposlušnou kštici jako měl na hlavě on sám, a se kterou jsem bojovala a bojuji celý život. Zadíval se na mě a řekl: „Tak ty jsi Jana? Naše Jana? Milostivý dar Boží? Tak to ti asi taky musím dát nějaký dárek, že ano?“

Na chvíli vyšel z místnosti a vrátil se dvěma obrovskými kyticemi. Jednu položil na moji mini nemocniční postýlku a druhou dal své ženě.

„Děkuju.“, řekl.

Máma přestala plakat.

Když jsem šel přes lávky

Našel jsem korálky

Na pěti šňůrečkách navěšené.

Dal-li je děvčátku

Milý na památku

Bude mít srdéčko zarmoucené.

Každý to dobře ví

Že i ten nejmenší

Dáreček z lásky je nejmilejší.

Přijde-li k ztracení

Nikdy potom není

Stříbrem, ani zlatem k nahražení…

Tuto píseň mi zpívával filmový režisér Jan Schmidt, když jsme točili film „Vracenky“. Dnes jsem ji napsala bez jediného zádrhelu. Stále si ji pamatuji. 40 let. 😊 Možná proto, že je na ní mnoho pravdy.

Onehdá jsme šli s mým tehdejším partnerem na večeři do restaurace „U kašpárka“. (Mimochodem, miluju kašpárky, ještě víc pieroty, a nejvíc šašky). Mrzlo. Tak jsem si kromě čepice s bambulí vzala i rukavice. Na jedné ruce jsem měla náramek, který mi koupil právě on. Byl zlatý. Když jsme vešli do restaurace, automaticky jsem si sundala čepici i rukavice. Až při jídle jsem si všimla, že mi na ruce chybí náramek. Strašný úlek, hledání po restauraci, dotazování se číšníků a návštěvníků. Nikde nic. Bylo po náladě. Musel mi spadnout z ruky, když jsem si sundala ty rukavice. Při pomyšlení na tu ztrátu se mi ještě velmi dlouho dělalo úzko. Dokonce ještě dnes mě to hrozně mrzí. Ale byl to jen „náramek“. A co když ztratíte něco mnohem cennějšího? Co když ztratíte ten nejkrásnější cit, kterému se říká láska? Láska, kterou si léta a léta pěstujete, hýčkáte, pracujete na ni, žijete s ní, jak se říká, v dobrém i zlém? Co jste udělali? Mrzlo tak, že dvoje srdce se najednou proměnily v kus ledu a při další vzájemné návštěvě roztály v kaluž pod vašima nohama, aniž jste si toho všimli? Nebo naopak jste shodili omylem rukavice, ve kterých jste svůj cit po léta zahřívali, a on teď vypadl na cestu a tam nadobro zamrzl? Je to stejné jako s tím náramkem? Není v tom rozdíl? Jak se to stalo? Proč? Otázky a otázky… Zahltí vaši mysl, vaše tělo, vaše srdce. Začnete ho tedy hledat. Zmatkujete, jste vyděšení, připadáte si totálně ztracení, špatně se vám dýchá, máte vidiny, vaše fantazie si začne vytvářet fantasmagorie, které nelze nijak zastavit, a vzlyky k neutišení…

Sedím za kuchyňským barem v domečku mých rodičů a piju čaj. Pozoruji skrze slzy v duši svoji mámu, která v kuchyni něco připravuje. Jako bych ji viděla poprvé. Je mi padesát let. Jí je o 27 let víc.

„Je tu moc krásně, mami“, říkám tiše a dívám se skrze okno ven na šednoucí oblohu bez mráčku, kde pod nebem vyrostla velikánská hruška, kterou zasadil můj děda, když se máma narodila.

„Stýská se ti někdy po mámě?“ vypadne z mých úst. Přestane pracovat. Na chvíli znehybní. Je to jen malá chvilka, ale vidím, že ji ta otázka zabolela. O své vlastní babičce Terezce toho vím hrozně málo. Vlastně skoro nic.

„Měla by tě ráda“, odpoví tiše máma. „Stále snila. Psala si prý i básně. Na poli. To se ji vždycky rozutekly všechny krávy…“

Rozesmála mě. Ta představa, jak si moje babi čmárá do deníčku někde na poli, jedinou tužkou, kterou má, bosa, zadumaná, v trávě, slunce nad hlavou, a kolem kravičky, které se pasou volně tam, kde se jim zachce, až se ztratí babi z dohledu, je nádherná. Ráda bych věděla víc, ale máma mi už víc neřekne. Ale moje otázka ji překvapila. Na chvíli se na mě zadívá. Nemusím jí nic říkat. Dle mého hned všechno pochopí. Že jsem zůstala jsem sama s dcerou, která právě vstupovala do puberty. A já to stále nedokázala pochopit. Nedokázala jsem si vůbec připustit, že je to pravda. Že loď, na které jsem tak dlouho plula, ať už bylo moře klidné či rozbouřené, se potopila. Teď na dně leží vrak. Někdo musí přijít a vytáhnout ho na světlo boží. Je v tom přece můj život. Trvalo dny, dlouhé večery, a příšerně dlouhatánské noci, roky, než jsem pochopila, že nikdo ten vrak na hladinu nevytáhne. Že ho nikdo ani hledat nebude. Že se o to musím pokusit jen a jen já sama. Že musím najít páky, abych ten vrak podložila, aby se malinko nadzvedl, abych věděla, že ještě mu zbývá trochu života v těle, a pak abych ho zkusila vytáhnout nahoru. A zkoušela jsem. Několikrát mi sklouzl a zase se octl na dně. Ale myslím, že dnes už ho mám nad hladinou. Jenže aby plul, bude ještě potřebovat mnoho oprav, mnoho síly, aby doplul ke klidnému břehu.

Po probděné noci v tichém pokoji v domečku mých rodičů, kde za okny něžně šuměly lístečky břízy, jako kdyby mi chtěly zazpívat a osušit mé slzy, které nepřestávaly téct, když jsem se ocitala kdekoliv sama, jsem se vracela do Prahy, aniž jsem tušila, co všechno mě tam čeká. Co mě ale čeká i tady, u mých rodičů… Oči mámy zvlhly, a její vřelé objetí nepotřebovalo slov. Myslím, že poprvé od narození mé dcery, kdy mě vlastně vinila z toho, jak vedu svůj život, se za mě postavila. Na vztah jsou vždycky třeba dva. A opustit ženu s dítětem ve středních letech, ať už důvod byl jakýkoli, je neodpustitelné. Dnes myslím, že takhle přemýšlela možná i proto, že byla věřící. Věděla jsem, že mám dveře u mých rodičů otevřené dokořán. Věděla jsem taky, že si máma bude vyčítat, že i ona se na mojí výchově ne vždy podílela tak, jak bych si zasloužila. Že si bude některé věci dávat za vinu. Ale taky jsem věděla, a ona to určitě věděla taky, že se máme rády, a že to je do dnů příštích ta největší opora.

Nevím, proč jsi skoro polovinu života nepamatuji. Z paměti mi vyprchalo spousta věcí, jména některých důležitých lidí i společných zážitků, vytratilo se mnoho životních situací. Moje matka říkala, že jsem příliš sensitivní, a moje mysl se jenom brání. Některé věci prostě musí vytěsnit, jinak by se můj organismus zhroutil. Protože mozek by mi vypověděl službu. Možná? Dívám se na mámu, ale je těžké zachytit její tvář. Máma je pořád v pohybu. Pořád něco dělá. Je mi padesát let. Sedím za kuchyňským barem v malém domku skoro na samotě, který si mí rodiče postavili v Beskydech, když mi bylo osmnáct let. (Z doby, kdy se o stavbě rozhodovalo, si pamatuji jen to, jak otec s mým strejdou architektem se často rozvalovali na zemi v obýváku našeho opravdu velikého bytu. Na koberci rozložené plány a různé nákresy, tužky, propisky, na stole víno a nějaké pochutiny, ale především slivovice, kterou snad ještě vyráběla moje slovenská stará mama ve své garáži, když už starý otec nebyl, no, a nad těmi výkresy otec se strejdou mudrovali. Dohadovali se, hádali se. Máma přiběhla vždy ve chvíli, když bylo zle, trochu je uklidnila, oni se rozesmáli, připili si na zdraví a pokračovali v rozvíjení svých snů. Domek byl nakonec koncipován malinko jinak, než je zakresleno v původních plánech. Ale otci se musí připsat ten odvážný a na tehdejší dobu nevídaný nápad se vstupem do domu. Je to otevřený prostor, kde je jídelna, kuchyň s výše zmíněným barem a točité schody, které vyrobil můj děda, a které dodávají prostoru honosný dojem. Člověk při vstupu do domu nabyde dojmu, že dům je velký, ale opak je pravdou. Pýcha. Nic než pýcha. Ty staré plány mám u sebe dodnes. Jsou nádherné. Když je mi někdy ouvej, vyndám je z krabice a kochám se jimi.)

Pozoruji mámu, jak kmitá v kuchyni, jak se ke mně obrací zády, aby něco zamíchala na sporáku, jak odběhne do spíže, rozloží to, váží to, rozbije, vmíchá, mixuje, zavařuje, myje, zase něco zamíchá na sporáku a přitom všem mi udělá čaj. Nechce pomoct. Jsem tu přece na návštěvě. Občas mi podá dřevěné prkénko, abych něco nakrájela, když se tak zlobím, že všechno dělá sama. Je jí skoro 80 let. Stále elegantní. Smutná tvář. Když něco vypráví, všichni kolem umírají smíchy. Když se směje, tiše, zakrývá si pusu rukou. Její oči se lesknou tak, jako kdyby byly pořád trochu nemocné, její vlasy vždy upravené, nikde jediný šedivý vlas. Nehty si nemaluje. Nikdy. Jsou ale vždy, i když hodně zahradničí, čisté, pěstěné. Bylo mi padesát let. Jako dnes tomu domu. Na mé cestě už se objevilo mnoho nechtěných zastávek, výmolů, děr, propadlišť, vzletů i pádů, lásek, zklamání… Skrze to všechno vidím na mámu líp. A mám pocit, že i ona to má stejně. Je to tak zvláštní pocit. Nepotřebujeme moc mluvit. Lehce se možná stydíme. Matka a dcera. Dvě bytosti, které si doteď byly vlastně cizí. O emocích, citech se nemluví. Není to proto, mami, že jsi možná stejně ne-li víc sensitivní a citlivá než já? Nikdy jsi mi toho o sobě moc neřekla. Něco jsem musela vyčíst z fotografií a z útržků tvých slov. Život na tebe musel být nebetyčně tvrdý. Mámu jsi ztratila ani ne v deseti letech. Byla jsi nejstarší ze čtyř dětí. Musela ses postarat. Byla tu nevlastní matka, ale ta měla hodně starostí s hospodářstvím. A přitom ses učila. Na výbornou. Jako nejstarší jsi mohla jít studovat. Ostatní sourozenci tu výsadu neměli. Tvá macecha ti to nikdy neodpustila. Ani tvému otci, jejímu manželovi. Tvé studium stálo hodně peněz, ostatní si museli utáhnout opasky. Vystudovala jsi medicínu. Děda přijel do Bratislavy na tvoji promoci, jeho žena ale ne. Vrátila ses do hor. Tam, kde ses narodila. Tam jste se s otcem vzali, tam jste si postavili dům, tam jsi pracovala. A já skrze tebe jsem tehdy uviděla a vidím to tak i dnes, jak sedíš vedle dědy na lavici, kterou si sám vyrobil, a díváte se spolu přes jeho nekonečná pole až tam někam do dáli, kde pole obkresluje les, a možná ještě dál, až někam do svých nesplněných snů. Nikdo jiný tam s vámi sedět nesměl. Ani na vás mluvit. Protože ani vy jste nemluvili. Vaše tváře byly smutné, ale přesto jakoby je rozjasňoval jemný, skoro neznatelný pramínek vnitřního úsměvu, možná ze vzájemného porozumění. Možná…

Když jsem tehdy odjížděla zpět do Prahy, objala jsi mě. Poprvé v životě…

Milí, už dlouho jsem přemýšlela, že sem začnu psát svůj příběh. Ne proto, abych se chlubila, protože není se moc čím chlubit, ale proto, abych se vypsala z toho, co jsem prožila a stále prožívám. Ale bála jsem se využít tuto platformu, sem se asi tohle nepíše. Ale já to se soc sítěmi neumím. A nikdy umět nebudu. A tak využiji FB, tady mám svoji stránku, na kterou dávám příspěvky, které míří především k těm, kteří mě mají rádi, ale taky k těm, kteří prožívají třeba něco podobného jako já. Vím, že mezi Vámi tací jsou a to mi dává naději, že mě neodsoudíte.

Včera jsem seděla s mým milým kamarádem, který je mi stále bližší… Viděl můj poslední koncert. Moc se mu líbil, za což jsem ráda. Ale řekl, že na tom mém vystupování je zajímavější a lidem mnohem bližší to, že jsem začala zpívat v šedesáti, a koncertovat ještě později. Nad tímto pohledem jsem se pozastavila, protože přesně vystihl to, co si myslím já sama. Že nikdy není pozdě dělat cokoli, co člověk má rád, a že by to člověk neměl nikdy se životem vzdát, i když se mnohokrát zdá neúnosný. Možná otřepaná fráze, ale možná taky ne. Já jsem takový příklad tvora, promiňte mi ten výraz, ale fakt ke mně sedí, který bude brázdit to pole, které mu bylo životem nabídnuto, tak dlouho, dokud mu budou síly stačit, a bude se snažit udělat radost svému okolí, ale především sám sobě. Protože v tom, co dělá, nachází zvláštní sílu, o které nepředpokládal, že vůbec existuje. Protože měl pocit, že nezapadá do toho, co se kolem něj děje, že vypadl z jedoucího vlaku, a to nejhorší, že je k ničemu.

Kdysi jsem absolvovala kurz psaní u spisovatelky Pavly Trnkové. Vyjádřila se o mně ve smyslu, že psát umím, a že bych psát měla. A to mi dává trochu naděje k tomu, že Vás nebudu nudit, že Vás to některé třeba zaujme, a já se Vám třeba skrze ty malé příběhy přiblížím tak, že budeme na jedné lodi, že poplujeme spolu, i když tiše… Možná v tom najdeme prazvláštní propojení, které nám dá pochopit nepochopitelné…