Příběh šestý JŠ: Hudební i nehudební vlivy
Máma mi nezpívala. Nečetla mi pohádky. Nikdy. Jen jednou. Jednou jedinkrát. Bylo mi sedm, osm let. Měla jsem po malým lékařským zákroku a musela jsem ležet v posteli. Ten den máma nešla do práce. Zůstala doma. Se mnou. Vzala sborník slovenských pohádek od Pavla Dobšinského, které jsme měli mezi knihami pro děti. A četla a četla. Slovensky neuměla. No a co? Četla krásně, tiše, pomalu. Usnula jsem. Když jsem se probudila, seděla u mě a začala číst znovu. Proč nádherné chvíle netrvají věčně? Proč musí skončit a zmizet v nenávratnu? Proč se alespoň neopakuji častěji? Bylo to mezi mnou a mámou takové proto, že ona sama zažila odchod své vlastní maminky z tohoto světa, když byla ještě dítě? Bylo to pro ni tak velké trauma a bolest, přes které se nikdy nepřenesla a které stály v cestě sblížení se svým vlastním dítětem? Bylo to proto, že chvíle nejhlubšího spojení mezi lidmi jsou někdy tak těžké, že se nedají unést a tak se jim radši vyhneme? Nebo jen moje máma věděla, že život je krutý a proto nemohla dopustit, aby se její milované dítě, které se rádo nechávalo unést svými sny, nenaučilo stát trochu víc nohama na zemi? Měla o mě strach? Měla strach o sebe? Nebo všechno tohle dohromady? Musela cítit, stejně jako tehdy už i já, že hyperaktivní dítě je klidné a své, že ona je klidná a svá, že je to jednoduché bytí, bez příkras a zbytečných slov. Možná v mém životě byly chvíle, kdy jsem cítila něco podobného, ale už nikdy to nebyly takové, jako když tehdy moje máma seděla u mě, protože mi nebylo dobře, kdy mi četla pohádky ve slovenském jazyce, který neovládala, kdy jsem nepotřebovala žádné hračky, TV, rozptýlení ve formě různých her, slov a podobně…
Vychovávala nás Johanka. Mě i sestru. Pocházela z rodu Kluzů, což byla rodinná větev z máminy strany. Byla hluchoněmá. Nemohla pracovat jako každý z nás, a tak se starala o rodinné hospodářství na vesnici, kde se narodila. A když už jí na to nestačily síly, máma ji vzala k nám do obrovského bytu v Třinci. Bylo to v době, kdy se narodila moje starší sestra Maryla. Proto jsme nepotřebovaly jesle. Takovou tu „komančovskou“ školku, kde se ukládaly miminka jen proto, aby ženy mohly po porodu co nejdřív zase pracovat a plnit pětileté plány a podobné nesmysly tehdejšího režimu. Takže i máma mohla chodit do práce a nemusela mít velké výčitky svědomí. Johanka byla prostě člen rodiny. Johanku jsme milovali. Nikdo nebyl hodnější než ona. Nikdo neuměl upéct lepší koblihy než ona. Nikdo neměl tak teplé a plné laskavosti, hluboké modré oči jako naše Johanka. Hodně vyšívala, pletla a ráda si četla. Když zemřela, nemohla jsem to pochopit. Bylo mi 13 let. Tehdy jsem asi začala škrábat na papír svoje první výtvory, první básně, krátké povídky, tehdy jsem napsala svoji první písničku.
Písničky. O ty u nás nebyla nouze. Ty od Elvise Presleyho miloval můj otec. Jeho desky si pouštěl často. Někdy tak často, že ho musela máma krotit. Měl kytaru. Španělku. Byla parádní. Brnkal si na ni různé věci. Byl samouk. O to to bylo chvályhodnější. Ale my děti jsme to nechápaly. Jeho brnkání se nám moc nelíbilo, ohrnovaly jsme nad jeho hrou nos. Děti jsou prostě kruté. Ale táta se nedal odradit. Když mohl, brnkal si sám nebo s Elvisem nebo si s ním zpíval. Ó hrůzo. To se pak třásl celý byt, v kuchyni řinčelo nádobí a to vzdálenost kuchyně od obýváku byla docela dlouhá. Máma popadla vařečku a naběhla do obýváku, aby otce seřezala jak malého spratka. Ale k tomu nikdy nedošlo, samozřejmě. Když táta mámu uviděl, rozřehtal se na celé kolo, až se za břicho popadal, máma se zlobila, ale vždy to končilo objetím. Otec se ztišil, odložil kytaru a většinou šel studovat nějaké lékařské spisy… 😊