Příběh první: Motivace
Milí, už dlouho jsem přemýšlela, že sem začnu psát svůj příběh. Ne proto, abych se chlubila, protože není se moc čím chlubit, ale proto, abych se vypsala z toho, co jsem prožila a stále prožívám. Ale bála jsem se využít tuto platformu, sem se asi tohle nepíše. Ale já to se soc sítěmi neumím. A nikdy umět nebudu. A tak využiji FB, tady mám svoji stránku, na kterou dávám příspěvky, které míří především k těm, kteří mě mají rádi, ale taky k těm, kteří prožívají třeba něco podobného jako já. Vím, že mezi Vámi tací jsou a to mi dává naději, že mě neodsoudíte.
Včera jsem seděla s mým milým kamarádem, který je mi stále bližší… Viděl můj poslední koncert. Moc se mu líbil, za což jsem ráda. Ale řekl, že na tom mém vystupování je zajímavější a lidem mnohem bližší to, že jsem začala zpívat v šedesáti, a koncertovat ještě později. Nad tímto pohledem jsem se pozastavila, protože přesně vystihl to, co si myslím já sama. Že nikdy není pozdě dělat cokoli, co člověk má rád, a že by to člověk neměl nikdy se životem vzdát, i když se mnohokrát zdá neúnosný. Možná otřepaná fráze, ale možná taky ne. Já jsem takový příklad tvora, promiňte mi ten výraz, ale fakt ke mně sedí, který bude brázdit to pole, které mu bylo životem nabídnuto, tak dlouho, dokud mu budou síly stačit, a bude se snažit udělat radost svému okolí, ale především sám sobě. Protože v tom, co dělá, nachází zvláštní sílu, o které nepředpokládal, že vůbec existuje. Protože měl pocit, že nezapadá do toho, co se kolem něj děje, že vypadl z jedoucího vlaku, a to nejhorší, že je k ničemu.
Kdysi jsem absolvovala kurz psaní u spisovatelky Pavly Trnkové. Vyjádřila se o mně ve smyslu, že psát umím, a že bych psát měla. A to mi dává trochu naděje k tomu, že Vás nebudu nudit, že Vás to některé třeba zaujme, a já se Vám třeba skrze ty malé příběhy přiblížím tak, že budeme na jedné lodi, že poplujeme spolu, i když tiše… Možná v tom najdeme prazvláštní propojení, které nám dá pochopit nepochopitelné…